ov-a / Jiří Opočenský, Štěpán Valouch


Ing. arch. Jiří Opočenský

2009                autorizace u České komory architektů ČKA

2007                zakladatel architektonické kanceláře opočenský valouch architekti

2003-2006        atelier KAVA

2006                Akademie výtvarných umění

1997-2005        Fakulta architektury ČVUT

Ing arch. Štěpán Valouch

2007                autorizace u České komory architektů ĆKA

2007                založení architektonické kanceláře opočenský valouch architekti

2003-2006        d u m architekti s.r.o

                        hlavní architekt projektu nákupního centra Šestka

2001                Pracovní stáž v architektonické kanceláři v Shangai

1996-2003        Fakulta architektury ČVUT

opočenský valouch architekti

ocenění:

2010     YAA 2010 Hlavní cena v kategorii Studie za projekt Visutého parku nad křižovatkou Malovanka

2009     YAA 2009 Cena Josefa Hlávky za projekt Revitalizace spolkového domu ve Slavonicích

2007     Nový domov 2007 Hlavní cena za realizaci rodinného domu ve Svitavách

publikace:

Ročenka architektury 2006/7, 2008/9, 2010/11, Prostor

Wood houses and cabins 2009, Linksbooks Barcelona,

odborné časopisy, MF dnes, Hospodářské noviny, Lidové noviny, Respekt, Reflex a další

ODŮVODNĚNÍ POROTY:

Ateliér ov-a byl založen v roce 2010 architekty Jiřím Opočenským a Štěpánem Valouchem a za svou poměrně krátkou dobu existence si získal oprávněnou pozornost laické i odborné veřejnosti. Jejich návrhy jsou charakteristické jasným konceptem a kvalitním zpracováním detailu. Za všechny jejich práce lze jmenovat ty nejvýraznější: komplex apartmánových hotelů Svatý Vavřinec v Peci pod Sněžkou, nové sídlo firmy Lasvit v Novém Boru nebo propojovací mosty budov VŠCHT v Praze.

PŘEDSTAVENÍ TVORBY:

Sídlo firmy Lasvit

Nový bor, 2019

Architektura místa zrcadlí silnou historickou tradici sklářství, na kterou navazuje práce a design firmy LASVIT.

Návrh interpretuje současnou formou typický dvoupodlažní sklářský dům a spojuje areál v harmonický celek. Původní domy z počátku 19. století doplňujeme o dva nové.

Skleněný dům je prostorem pro jednání a knihovnou vzorků. Uvnitř je obklopen policemi, na nichž jsou umístěné skleněné prvky, které jsou po setmění podsvícené a září ven. Plášť i střecha jsou pokryty skleněnými šablonami, které byly vyvinuty ve spolupráci s Lasvitem.

 Černý dům je skladem i prostorem k představení nových artefaktů.

Aparthotel Sv. Vavřinec v Peci pod Sněžkou

Pec pod Sněžkou, 2013

Současná, udržitelná, horská architektura nabízí víc než jen ubytování. Čtyři apartmánové domy na louce, která kryje obchodní parter a služby.

Apartmánové domy vznikly na místě původní prodejny z 80. Let. Čtyři domy jsou umístěné na „louce“ – zelené střeše nad obchodním parterem budovy. Prostor mezi jednotlivými domy nabízí průhledy na vzdálené horizonty horských luk. Střešní zahrada překrývá obchodní plochy a garáže.

Charakter místa tvoří solitérní domy podél hlavní ulice, které jsou v těsném kontaktu s okolní přírodou. Návrh se čtyřmi bytovými domy na tyto kvality navazuje a rozvíjí je.

Změna využití prostoru uhelny VŠCHT

Praha, 2019

Přeměna skladu uhlí na studentský konferenční prostor.

Uhelna ze 30. let 20. století skrytá uprostřed Englova bloku vysokých škol má atmosféru románů Julese Verna. Místo uhlí se na šikmé výsypce přeměněné ve stupňovité hlediště uhnízdí studenti. Rekonstruovaný prostor má iniciovat přednášky, setkávání a další neformální aktivity školy.

Vysoká škola VŠCHT se na nás obrátila s myšlenkou využít nějakým novým způsobem dvorní objekt uhelny z roku 1936. Rozhodli jsme se prostor se dvěma naklopenými plochami využít jako skloněné auditorium a zachovat maximum z betonové konstrukce, která je krásná ve své původní účelovosti.



Petr Janda


Petr Janda je architekt a výtvarný umělec, absolvent FA ČVUT (prof. J. Bočan) a Školy monumentální tvorby AVU (prof. A. Veselý) od roku 2008 vede vlastní studio petrjanda/brainwork. Jako porotce i soutěžící se pravidelně účastní architektonických soutěží a přehlídek, ve kterých získal několik ocenění (GPA 2007, BigMat 13‘ – Památník obětem komunismu v Liberci). V letech 2011-14 byl členem představenstva České komory architektů a předsedou pracovní skupiny Propagace architektury. Od roku 2009 se zabývá pražskými náplavkami, od r. 2017 v pozici architekta náplavek.

petrjanda/brainwork

Práce ateliéru je založena na hledání autentických řešení. Vnímáme architekturu jako událost moderující vztahy v prostředí, do nějž vstupuje. Podstatou našeho přístupu je autorská práce, často stojíme u vzniku námětu, který iniciujeme, a to jak v úrovni architektonické, tak i společenské, obsahové a programové. Naše práce obvykle nezačíná a nekončí zadáním a kolaudací, projekty rozvíjíme až k jejich naplnění a dalšímu životu během provozu. Navrhujeme s důrazem na propojení fyzických a metafyzických vrstev, rezonanci formy a obsahu a zapojení sochařských postupů s tendencí ke konceptuálnímu přístupu do kontextu architektury. Cítíme se býti současnými architekty a současnost pro nás zahrnuje celou existenci lidstva včetně jeho minulosti a budoucnosti. Pokud pracujeme s tradicí, snažíme se ji spoluvytvářet aktuálně dostupnými prostředky, kdy nová vrstva je rovnocenným partnerem svého kontextu. Dlouhodobě podprahově používáme metodu nomádského myšlení, které definovali G. Deleuze a F. Guattari touto působivou metaforou: Nomád „vyráží do pouště. Opouští tábořiště a vydává se na cestu zemí, sleduje pohyby nebe. Ráno opouští teritorium vstříc nové zemi a večer se znovu reteritorializuje pokaždé, když na ní rozvine svůj koberec… Tyto pohyby a procesy jsou vyjádřeny rytmem chůze, jímž se vpisuje krajina do poutníka a naopak. Nomád i filosof (a v našem případě architekt), stejně jako všichni lidé, v sobě ukrývají krajiny, v nichž vyrůstali, jimiž putovali, o kterých snili.“ Naše projekty a realizace jsou výsledkem takovéhoto neustálého hledání, naše autorská interpretace zůstává skryta v pozadí ve prospěch vnímání každého pozorovatele našich realizací, jenž umožňuje nezplošťovat svět na předem vyřčená hesla. Zabýváme se nejširším projekčním spektrem od detailních uměleckých úloh, jako jsou památníky, přes individuální obytnou výstavbu řešenou do maximálního detailu, obsahově raritní zadání muzejních expozic, až po velké specializované celky typu kostel, letiště, mořské akvárium apod.

ODŮVODNĚNÍ POROTY:

V práci Petra Jandy ze Studia Brainwork se spojuje jeho zkušenost ze studia na Fakultě architektury u Jana Bočana a na Akademii výtvarných umění u sochaře Aleše Veselého. Jeho návrhy mají silný výtvarný náboj a jsou zároveň po technické stránce do detailu promyšlené. V posledních letech se intenzivně věnuje projektům v souvislosti s řekou Vltavou. Mezi nejznámější realizace z této doby, na kterých se svým ateliérem pracoval, patří interiér loftu ve Zlíně a revitalizace pražských náplavek - kobek na Rašínově, Hořejším a Dvořákově nábřeží s krásnými prosklenými dveřmi.

PŘEDSTAVENÍ TVORBY:

Revitalizace pražských náplavek

Projekt budovaný 10 let jsme spoluiniciovali v roce 2009 jako programové a architektonické oživení pražské náplavky historicky koncipované jako přístaviště a překladiště materiálu. V době našeho vstupu byl prostor opuštěný po povodni v roce 2002 a oficiálně pronajímaný pro parkování. Postupnou obsahovou aktivací jsme dosáhli dnes již legendárního kulturně společenského oživení a následně architektonické kultivace. 

Rozsáhlé území je v součtu dlouhé 4 km a rozkládá se na třech pražských nábřežích – Rašínově, Hořejším a Dvořákově. Dokončená první fáze je největší porevoluční Pražskou investicí do veřejného prostoru, první svého druhu a sociokulturního přesahu. Koncentrovala se na rekonstrukci 20 prostor kobek v nábřežní zdi (dříve čapadel ledu a skladů). Nevytváří klasické interiéry, pracuje s logikou definující kobky jako zálivy vnějšího prostoru s maximálním kontaktem s náplavkou a řekou. Budou sloužit jako kavárny, ateliéry, galerie a veřejné WC s modulární diverzitou a vybavením dle každého nájemce. Vrací se do nich většina provozovatelů, kteří fenomén náplavky spoluvytvářeli.

Zásahy jsou řešeny jako symbiotické splynutí s původní architekturou nábřežní zdi, do které přirozeně vrůstají a akupunkturou drobného měřítka znovuvytváří monumentální celek. Na Rašínově nábřeží je 6 kobek přístupných eliptickými pivotovými okny z organického skla o tloušťce 7 cm a průměru 5,5 m. 14 kobek na Hořejším nábřeží má ocelové skulpturální dveře. Povrchy jsou betonové pískované s litou podlahou, vložené prvky z potitanovaného černého plechu. Vzduchotechnika s rekuperací a vytápěním podlah umožňuje spolu s infrazářiči celoroční provoz. Kobky jsou bezbariérové s mobilními protipovodňovými lamelami. Další fáze řeší mobiliář, plovoucí lázně, lodní terminál a dokončení zbylých kobek.



Zdeněk Fránek


architekt a pedagog

Narodil se v Boskovicích. Po studiích na Fakultě architektury VUT v Brně působil na ÚHA v Blansku, v roce 1989 založil firmu Fránek Architects. V současné době se věnuje projekční, publikační a pedagogické činnosti doma i v zahraničí.

Od roku 2012 do roku 2018 byl děkanem Fakulty umění a architektury na Technické univerzitě v Liberci.

Realizoval řadu výstav, mimo jiné v roce 2007 výstavu Perspektivy v Galerii Jaroslava Frágnera v Praze, 2011-2012 výstavu Útroby architektury v Domě umění města Brna, 2012 výstavu v Galerii CCC v Pekingu, 2016 výstavu Míra & Měřítko v Galerii Jaroslava Frágnera v Praze, 2019 výstavu Mental Relief v Domě umění v Českých Budějovicích a v roce 2020 výstavu Figures v Galerii Jaroslava Sutnara v Plzni.

V zahraničí přednášel na univerzitách v Gentu, Utrechtu, Hildesheimu, New Delhi, Pekingu, Santiagu de Chile, Peking, Mexico City, New Orleans, Vídni a další.

 

ODŮVODNĚNÍ POROTY:

Tvorba profesora Zdeňka Fránka čerpá jak z architektonických (české baroko), tak uměleckých (Paul Klee), ale i přírodních zdrojů (botanika), jež přetavuje do originální, velmi osobité podoby. Patří k nejvýznamnějším představitelům organického proudu české architektury. Jeho stavby se vyznačují sochařskými kvalitami, zároveň, zvláště v posledním desetiletí, odrážejí jeho zájem o ekologii. Citlivě vstupují do daného prostředí, stávají se jeho obohacujícím fenoménem. Jednoduše řečeno, jsou krásné, aniž by se podbízely. Vedle navrhování rodinných domů, muzeí, sakrálních nebo industriálních budov se Zdeněk Fránek věnuje pedagogické činnosti, autorským výstavám, českou architekturu propaguje doma i v zahraničí. Jeho působení je už třicet let všestranné, intenzivní a především: inspirativní.

PŘEDSTAVENÍ TVORBY:

Galerie CCC

Liko-Vo

RD Neherovská



Cosa.cz / Markéta Mráčková a Barbora Šimonová


Markéta Mráčková a Barbora Šimonová se seznámily na Škole architektury Emila Přikryla na Akademii výtvarných umění v Praze. V autorské dvojici pracují od roku 2013. Společně založily kulturní družstvo cosa.cz, kromě architektury se věnují knihám, videodokumentům o architektuře 80. let, družstevnictví, uměleckým projektům a architektonickému rapu. Jejich přístup lze shrnout slovy Boscoea Pertweeho z knihy Kant a ptakopysk od Umberta Eca: „Do nedávna jsem si myslel, že jsem nerozhodný, ale teď už si tím nejsem vůbec jistý.“

V roce 2014 vydaly knihu Legenda o sídlišti, ve které shromáždily zážitky a zkušenosti z okružního výletu po pražských sídlištích a doplnily je o rozhovory s obyvateli, odborníky a obhájci panelové výstavby. Od roku 2016 natáčejí videodokumenty o architektuře 80. let, které jsou ke shlédnutí na cosa.tv. Na různé manifesty od dua cosa.cz navázala píseň Bude to bílý, černý nebo maximálně šedý složená z úryvků z pracovních emailů a historek kamarádů. V architektuře se věnují rekonstrukcím a jednoduchým stavbám s výtvarným i technickým detailem.

V zimním semestru 2019/20 absolvovaly stáž na Škole architektury na Tianjin University v ČLR. Od letního semestru 2020 pracují jako asistentky Romana Brychty v ateliéru A4 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. 

Markéta Mráčková

*1985

V roce 2012 vystudovala Fakultu architektury Českého vysokého učení technického v Praze a v roce 2014 Školu architektury Emila Přikryla na Akademii výtvarných umění v Praze. V rámci studia absolvovala stáž na Rheinisch-Westfälische Technische Hochschule Aachen v Německu. Pracovala v ateliéru Prostor 008. V zimním semestru 2018/19 vedla společně s Barborou Šimonovou ateliér studentů architektury prvního ročníku na Architectural Institute in Prague.

 

Barbora Šimonová

*1982

V roce 2006 vystudovala Fakultu architektury Vysokého učení technického v Brně. V letech 2009–2015 studovala na Akademii výtvarných umění v Praze, nejprve ve Škole architektury Emila Přikryla, poté v Ateliéru nových médií Anny Daučíkové. V rámci studií absolvovala stáže na Universidad Politécnica de Valencia a Universidade do Estado do Rio de Janeiro. Pracovala v Ateliéru Brno a v Centre for Central European Architecture. Externě spolupracovala s vysokou školou architektury ARCHIP, kde byla asistentkou ve studiu Palaščák – Šimonová. V zimním semestru 2018/19 vedla společně s Markétou Mráčkovou ateliér studentů architektury prvního ročníku na Architectural Institute in Prague. K jejím realizacím patří rekonstrukce tribuny v Olomouci – Řepčíně (společně s Petrou Gajdovou), která postoupila mezi nominace Ceny Rudolfa Eitelbergera 2017.

 

ODŮVODNĚNÍ POROTY:

Cosu tvoří dvojice architektek, které se věnují mnoha různorodým aktivitám v oblasti architektury a urbanismu. I přesto, že působí trochu nenápadně, jejich činnost je důležitým příspěvkem k současnému vnímání tohoto oboru. V roce 2014 se podílely na publikaci mapující tématiku hromadné panelové výstavby, v roce 2017 natočily dokumenty ukazující architektonické realizace 80. let a v roce 2018 pak další dokumenty, které se soustředily na vztah postmoderní teorie k tehdejší československé praxi. Jejich zaujetí architekturou doby normalizace vychází z přesvědčení, že tato architektura nenávratně mizí a pomocí svých knih a videodokumentů usilují o větší porozumění pro stavby z tohoto období.

 

PŘEDSTAVENÍ TVORBY:



Ateliér 111 architekti / Jiří Weinzettl, Barbora Weinzettlová, Veronika Indrová


Atelier 111 architekti vznikl v roce 2007. Náš tým se postupně profiloval, mezi hlavní tvůrce dnes patří Veronika Indrová, Barbora Weinzettlová a Jiří Weinzettl, zakladatel ateliéru. V posledních letech se zaměřujeme především na tvorbu bytových a občanských staveb včetně návrhu interiérů a na úpravy veřejných prostranství našich měst. Fungujeme v Praze a v jižních Čechách. Naši architekturu nejlépe charakterizuje kontextuální přístup, koncepční myšlení a střídmost.

Ing. arch. Jiří Weinzettl

*1977 v Českých Budějovicích

Jiří Weinzettl studoval památkovou obnovu na Střední uměleckoprůmyslové škole sv. Anežky České v Českém Krumlově a Fakultu architektury ČVUT v Praze (ateliéry Jeníček a Vojtěch). Po jejím absolvování v roce 2004 byl jedním ze dvou zakladatelů společnosti Atelier 111 architekti a doposud je jejím jednatelem.

Ing. arch. Barbora Weinzettlová

* 1988 v Českém Krumlově

Po absolvování gymnázia v Třeboni studovala Barbora Weinzettlová na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Prošla mimo jiné ateliéry Bočan, Šépka a Cikán, u něhož diplomovala v roce 2013. Od roku 2009 je součástí Atelieru 111 architekti, kde působí dodnes.

Ing. arch. Veronika Indrová

*1991 v Šumperku

Veronika Indrová studovala na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Diplomní projekt obhájený v roce 2017 vypracovala pod vedením ateliéru Novotný - Koňata - Zmek, ve kterém během studia strávila pět semestrů. V roce 2014 studovala v rámci projektu ERASMUS + na TUE v Eindhovenu. Od roku 2015 pracuje ve studiu Atelier 111 architekti.

 

ODŮVODNĚNÍ POROTY:

Projekty ateliéru jsou citlivé, kontextuální a současné. Jedná se o přehledné a jednoduché stavby, s jasně čitelným autorským názorem, které vycházejí jak tvarově, tak materiálově z jakési kolektivní paměti. Působí tak jako přirozená součást místa. Hmotové působení i zvolené materiály v realizacích ateliéru jsou přesvědčivé a nezpochybnitelné, ať už se jedná o Dílny Opatov, rodinné domy v Litvínovicích či Jinonicích, nebo archetypální chatu u rybníka na Vysočině.

 

PŘEDSTAVENÍ TVORBY:

Chata u rybníka

2018, foto BoysPlayNice

Inspirováni tradičními rybářskými boudami navrhujeme na břehu rybníka, zasazeného v malebné krajině Vysočiny, malou chatu. Její velikost limituje legislativa. Maximální zastavěná plocha 50 m2 a maximální výška 5 m vyžadují pro rekreaci rodiny specifické dispoziční uspořádání. Objekt sestává ze čtyř drobných hmot, tří vzájemně propojených a čtvrté odtržené, stojící opodál. Skrze minimální zádveří lze vstoupit do ústřední místnosti, obytné kuchyně, jejíž součástí je i nevelký podkrovní prostor určený pro spaní dětí. Kuchyně disponuje nádherným výhledem na vodní hladinu, stejně jako ložnice a obývák, který se navíc otvírá i směrem opačným, do prosluněné krajiny vzrostlých dubů. Samostatný objekt nabízí skladový prostor a krytou verandu předurčenou například pro sušení rybářských sítí nebo jen tiché vnímání okolních krás.

 

Rodinný dům v Litvínovicích

2018, foto BoysPlayNice

Původní uliční strukturu přebíjí všemi směry se rozpínající sídelní kaše – zastavěné plochy vznikající developerskou formou zasíťování okolních dosud nezastavěných luk a polí. Kontext místa tedy představuje typický otisk současného masového přístupu k řešení otázky bydlení v rodinných domech v nově vznikajících příměstských čtvrtích. Využíváme krajních možností legislativou stanovených minimálních odstupů a objekt usazujeme pouhé dva metry od hranic veřejného prostoru. Z těchto dvou stran však nenavrhujeme oplocení. Domníváme se, že tak úzký pruh mezi plotem a domem nepřináší tolik pozitiv, jako rozšíření veřejného prostoru až k samotné zdi domu. Ulice tak získává plochu navíc – místo pro lokální zeleň, pro lavičku, pro hry dětí, pěknou výdlažbu, pro rychlé zaparkování vozidla mimo těleso komunikace. Využitím krajních možností usazení domu nabývá na dimenzi i soukromá zahrada, která z protilehlé jižní strany na objekt navazuje. Zatímco interiér počítá s využitím řemeslných nábytkových prvků, přírodních materiálů i barev, vnějšímu výrazu domu prospívá určitá střízlivost – absence detailu (střešní plášť bez přesahu, omítka bez soklu, okno bez rámu). Jistá forma askeze – minimalizmu je v tomto případě odpovědí na v okolí všudypřítomnou přesycenost.

 

Dílny Opatov

2019, foto Alex shoots buildings

Novostavba dílen, nacházející se v zemědělském areálu na okraji obce Opatov, je určena především pro servis a údržbu velkých zemědělských vozů a strojů. Součástí objektu je i zázemí pro zaměstnance celého areálu: sociální zařízení, šatny a denní místnost. Výraz dílen nese prvky jednak původních okolních klasických zemědělských staveb: sedlová střecha, střešní světlík, zároveň je však hmotově přizpůsoben svému účelu. Opláštění z bílého trapézového plechu je obdobné s opláštěním sousední bioplynové stanice. Konstrukční prvek v podobě příhradové konstrukce vytváří výrazný lineární světlík v místě střešního hřebene. Světlík a boční prosklené fasády jsou navrženy v systému profilového průsvitného materiálu, u světlíku se tak částečně propisuje příhradová konstrukce.

Rodinný dům v Jinonicích

2019, foto BoysPlayNice

Úzká ulice s částečně dochovaným ospalým charakterem starých Jinonic se v jednom místě rozevírá v plácek se studní. V jeho čele stál opuštěný dům, hmotový slepenec, jehož pozdější neuvážené přístavby převyšovaly původní přízemní objekt. Soubor těchto drobných stavení, vyskládaných ve svažité zahradě, se nacházel ve velmi zanedbaném, neobývatelném stavu. V návrhu ponecháváme pouze nejstarší kamennou část orientovanou do ulice. Skrze ní je možné vystoupat do hlavního obytného podlaží, rozprostírajícího se ve dvou nových hmotách. Nejvyšší část věnujeme dětem. Všechny obytné prostory, včetně dětských podkrovních pokojů, mají přímou návaznost na prosluněnou svažitou zahradu, od ulice odcloněnou vlastním domem. Starou a novou část spojuje z vnějšku v celek jednotná barevnost štukové omítky i režná keramická taška na střeše. O stáří jednotlivých částí domu napoví zejména detail; s původním tvaroslovím lehce kontrastuje současné minimalistické pojetí.



Nominace 2019