Stanislav Fiala se narodil v roce 1962 v Mostě. Vystudoval Fakultu architektury ČVUT a Školu architektury na AVU v Praze. V devadesátých letech byl společníkem známého D.A. Studia, později ateliéru D3A, od roku 2009 je jednatelem společnosti Fiala+Nemec. Má za sebou desítky realizací, řada z nich získala ocenění u nás i v zahraničí. V roce 2000 se dostal s administrativní budovou MUZO v pražských Strašnicích mezi finalisty prestižní evropské ceny Mies van der Rohe Award. Mezi nejvýznamnější realizace z posledních let patří Palác Špork, Palác DRN, Bytový dům Puškinova v Praze, Golfklub Čertovo břemeno v Alenině Lhotě, výrazné jsou také jeho stavby pro společnost SIPRAL – továrna, sídlo a vzorkovna.

Odůvodnění poroty:

Existují stovky různých způsobů jak vykonávat řemeslo architekta. Stanislav Fiala ovládá jeden z nejnáročnějších, tudíž ne tak často provozovaných. Disponuje neuvěřitelnou schopností improvizace na stavbě, ochotou bavit se s řemeslníky a společně se vydat na cestu za neznámým, nečekaným, neodhadnutelným. Je to častokrát velké dobrodružství s nejistým koncem, ale zdá se, že to je cesta radostná, na kterou zúčastnění i s odstupem času rádi vzpomínají. Nedávno dokončil v centru Prahy palác DRN na Národní třídě a dokončení se blíží palác Špork poblíž náměstí Republiky. Je fascinující vidět, jak se plody těchto improvizačních schopností projevují i u staveb velikého měřítka. To je totiž skutečně mimořádné, nezvyklé a snadno srozumitelné komukoliv z nejširší veřejnosti. Stačí mít otevřené oči a uvidíte, že někdo tvrdě pracuje, přemýšlí nad každým detailem a s citem sobě vlastním nachází nečekaná řešení stovek problémů, které se na každé stavbě vynořují. Stanislav Fiala je tvůrcem originálního světa, který si s prací nikoho jiného v Česku nespletete.

 

Představení tvorby:

DRN

DRN vyrostl v exponované poloze na nároží ulic Národní a Mikulandská v centru Prahy. Na pozemku bylo od roku 1966 parkoviště, se kterým sousedil barokní Schönkirchovský palác. Spojením starého a nového vznikl městský polyfunkční dům s dvorem, obchody, restauracemi a kancelářemi.

Novostavba tvoří nároží a její hmota spojuje Palác Dunaj z roku 1930 s barokním palácem v Mikulandské. Obrys budovy sleduje uliční čáru a na výškové rozdíly svých sousedů reaguje ustupujícími patry, lemovanými průběžnými balkóny se zelení a výtvarnou mříží. Významným městotvorným prvkem, nasávající do domu život z ulice, je pasáž a přístupný dvůr, který bude v blízké budoucnosti propojen se sousední školou UMPRUM.

Na uliční prostor navazují dvě obchodní podlaží obchodních prostor a suterén pod dvorem. Čtyři podzemní podlaží ukrývají garáže a hlavní technologie. Horní patra jsou kancelářská, střecha slouží jako terasa s pečlivě udělanou zahradou. Dům se snaží přispět svoji zelení na fasádě i střeše k osvěžení okolního hustého kamenného města.

Prolínání barokního světa s moderním, propojení starého a nového, jsou motivy, které prostupují celým objektem. Najdeme je na hlavních stavebních konstrukcích i na drobných prvcích interiéru. Do pohledové železobetonové konstrukce jsou vkládány různé prvky, například původní cihly, prejzy, kameny a staré trámy. Do povrchu jsou otlačeny kmeny stromů, lana a různé druhy bednění. Beton je různě ve hmotě probarvený. Dům v nitru dále ožívá velkoplošnými malířskými vstupy Patrika Hábla.

Barokní palác byl očištěn od dostaveb a nánosů. Odkryty byly hodnotné gotické sklepy, klenby, kamenné schody, zdivo, polychromované trámové stropy i fragmenty maleb na stěnách. Vše bylo pečlivě zrestaurováno a doplněno s důrazem na řemeslné provedení. Původní krov, zničený novodobými přestavbami, byl navržen a proveden v barokní podobě, včetně dodržení starobylé tesařské formy konstrukce a spojů. Totéž lze říci i o stropech ve 3. patře.

 

Palác Špork

Rekonstrukce Šporkova paláce je příkladem řešení revitalizace souboru budov na území Pražské památkové rezervace. Původní palác byl dokončen r. 1790 podle návrhu Ignáce Jana Nepomuka Palliardiho. Ve dvacátém století dům převzala banka a nechala jej rozšířit pod vedením Karla Jarraye a posléze přestavět Josefem Gočárem (dokončeno r. 1925).

V roce 2012 zakoupil dům soukromý investor a nás pověřil celkovou rekonstrukcí, revitalizací zpustlého souboru a jeho zapojení do organismu města, oživení parteru a jeho propojení s veřejným prostorem. Z původního dvora byla vytvořena „ulička“, která nechává ožít domy pohostinstvím, jež v několika formách zaujímá přízemí a částečně i sklepy a první patro souboru domů. Vyšší podlaží jsou věnována kancelářím. Nad uličkou bdí zavěšení okřídlení jeleni od sochaře Michala Gabriela, který se tak vztahuje k lovecké vášni hraběte Šporka, zakladatele řádu sv. Huberta.

Gočárova část je ponechána v zachované podobě, Jarrayovy budovy byly tvarově zachovány a doplněny vestavbou a dvoupodlažní nástavbou, čímž došlo ke sjednocení, svázání pavilonového členění souboru do celistvější hmoty rehabilitovaného „paláce Špork“. Úzká pětipodlažní vestavba mezi domy vytváří půlkruhové atrium opisujícího tvar tubusu původního točitého schodiště při spojující chodbě. Korunou starých domů se stala dvoupodlažní nástavba s vrchním podlažím ovinutým průběžným balkonem, který výtvarně přejímá roli korunní římsy. Střecha nástavby je tvořena kombinací nepravidelně spádovaných střešních rovin s pálenou krytinou, střešní terasy a tvarově bohaté střešní zahrady, která přirozeně příznivě ovlivňuje pobytovou pohodu i v okolí domu. Celková výška nového řešení navazuje na niveletu originální atiky Gočárovy části v Hybernské ulici.

Uvnitř je částečně odhalen originální nosný skelet avantgardní stavby, původní konstrukční betony jsou otryskány a prezentovány v holé podobně společně s obnaženými žebírkovými stropy. Dispozice podlaží jsou členěny pouze skleněnými příčkami se vsazovanými historickými dveřmi v originálních zárubních. Intimita prostoru je regulována podle potřeb průsvitnou grafikou šitou na míru nájemci prostor. Interiéry domu dále obohatil malíř Patrik Hábl, který reinterpretoval téma v domě objevených zlatých tapet do velkoplošných abstrahujících krajin, mlžných hor a naznačených městských vedut.

 

Residence Puškinova

Residence Puskinova je menší bytový dům postavený na hraně kopce tradiční vilové čtvrti srbské metropole Bělehradu, na pozemku s výhledy do širokého údolí a protějších zalesněných kopců.
Dům byl stvořen ve snaze nabídnout v bytovém systému komfort a soukromí rodinného domu a maximální kontakt s přírodou. Jeho hmotový koncept pracuje s výhodou svažitého terénu tak, aby při poměrně velké hmotě a objemu stále dobře zapadal svým měřítkem do místní lokality. Jeho individualita prorůstá do několika úrovňové zahrady a pokouší se splynout s promyšlenou zelení.

Charakter okolní zástavby ovlivňoval i samotné tvarosloví domu, poslední podlaží má abstrahovaný charakter krovu a zvolená „cortenová krytina“ pohledově splývá s taškovými krytinami okolních domů. Uliční stromořadí zase inspirovala k tvarosloví vstupní pergoly, jejíž křivolaké betonové “větvoví“ podporované rezavými „kmeny“ propouští nepravidelně paprsky světel na uvítanou rezidentů. Jižní fasáda do zahrady je koncipována jako velkorysá okna do okolní krajiny. Panoramatické výhledy jsou podporovány prolámáním betonových ostění balkonů, které zároveň zajišťují dostatek soukromí v jednotlivých bytech. Kontakt s exteriérem a dostatek denního světla patří k hlavním principům řešení domu. Zvolené stínění pohyblivými markýzami, nehmotné zábradlí z nerezových sítí, prosklené příčky koupelen, obklady z přírodního kamene a další přírodní materiály v interiéru tyto principy dále rozvíjejí a umocňují tak, aby dům byl příjemným místem k žití.

 

golfklub Čertovo břemeno

Golfové hřiště Čertovo břemeno nepatří k těm vyumělkovaným, které po světě najdete. Majitelé zde zvelebili krajinu okolo svých statků, očistili ji od náletů a z neprostupných močálů vytvořili spoustu malých jezírek, kde se znovu usadily ryby a žáby.

Měl jsem tu čest navázat na jejich krajinářskou práci a vytvořit zde nejdříve malou a později velkou klubovnu.  Bylo jasné, že konceptem bude dům, který bude žít s místní přírodou v úplné symbióze, přesto, že jeho program není vůbec malý. Jehož objem bude schovaný do krajiny tak, aby ji pokorně a přirozeně doplňoval, aby si s ní povídal, aby s ní dýchal. Dům je tedy zakopaný do zatravněného kopečku, jehož seříznutá jižní strana vyhlíží do mírného údolí s rybníkem a dále do krásné krajiny České Sibiře. Dům je zemí izolován před chladem i horkem, ze země si z vrtů bere teplo, chlad i vodu, kterou zase vyčištěnou vypouští do koloběhu krajiny. Se zemí je spjatý i využitím množství přírodních materiálů, které tvoří základ jeho formy.